Bohatou hráčskou kariéru ukončila Aneta Havlíčková, u volejbalu ale zůstává

Bývalá kapitánka volejbalové reprezentace Aneta Havlíčková oznámila ukončení aktivní hráčské kariéry. I když, jak sama říká: „Člověk nikdy neví, co se může změnit.“ U volejbalu každopádně zůstane. Kývla na nabídku Českého volejbalového svazu a nově bude zodpovědná za prevenci negativních jevů ve sportu a řešení bezpečného prostředí a ochrany dětí. „Je potřeba těmto věcem věnovat větší pozornost a začít na nich pracovat komplexněji. V dnešní době už prostě nejde nad některými věcmi přimhouřit oko. Proto jsme se shodli, že vytvoříme novou pozici, která bude mít právě odvrácenou stranu sportu na starost. Věříme, že Aneta je díky své povaze i zkušenostem tou správnou osobou, která nám pomůže případné problémy včas podchytit,” doufá v další krok k ještě lepšímu volejbalovému prostředí předseda Českého volejbalového svazu Marek Pakosta. Havlíčkovou čekají ale také příjemné povinnosti, protože zároveň bude ambasadorkou a členkou organizačního výboru evropského volejbalového šampionátu žen, který se uskuteční v roce 2026 v Brně.

O ukončení kariéry uvažovala trojnásobná volejbalistka roku v posledních letech již několikrát. Definitivní konec oznámila během Final Four Chance Českého poháru ve volejbalu žen. K rozhodnutí přispělo i zranění kolene z poslední finálové série, ve které její brněnské Šelmy podlehly rivalkám z Králova Pole. „Člověk už si toho v kariéře dost zažil, takže v určitém věku už prostě přemýšlí jinak. Když cítím, že už toho moje tělo má momentálně dost, nechci mu nějak víc nakládat. Takže to zranění bylo tím hlavním důvodem, proč jsem se rozmýšlela, jestli ještě pokračovat,“ vysvětluje Havlíčková s tím, že zadní vrátka si ještě přeci jen nechává pootevřená. „Člověk nikdy neví, co se může změnit. Můžu se za rok nebo dva rozhodnout, že chci ještě nějakým způsobem hrát, ale pro tuhle chvíli končím profesionální kariéru.“

Šestatřicetiletá univerzálka má za sebou bohatou klubovou i reprezentační kariéru.

S pražským Olympem dvakrát vyhrála český titul. 

Na OLYMPU poprvé  - to už pár let bude , mistrovské tituly jsou z let 2004/05 a 2007/08. 

Na OLYMPU podruhé 2020/21 - 2. místo M-ČR  nedohráno  COVID 19  a  3. ČP ( Teplice). 

V Holandsku se stala nejlepší útočnicí ligy, s italským Busto Asizio vyhrála v jednom roce italský pohár, ligu a evropský pohár CEV. Dlouhá léta působila v Turecku, kde s týmem Turkish Airlines postoupila do nejvyšší soutěže, a zahrála si také v Ázerbajdžánu. „Nejvíc budu vzpomínat právě na působení v Itálii, kde jsem v Bustu prožila snový rok. Prohrály jsme jen pár zápasů a ten závěr, kdy jsme po italském a evropském poháru vyhrály i ligu, byl neskutečný. I proto, že se hrálo na pět zápasů a ten poslední skončil 3:2 a 16:14 v tie breaku před po strop zaplněnou halou. To pro mě bylo něco neskutečného,“ vzpomíná na nejkrásnější okamžiky své kariéry a doplňuje: „Nejvíc mi asi k srdci přirostlo Turecko, které se stalo mým druhým domovem. Strávila jsem tam nejvíc času a asi jsem tam i nějakým způsobem narazila na ty správné lidi. Prožila jsem si tam horší momenty, těžké momenty i ty radostné, veselé, kdy si to člověk užívá. Během mého prvního roku v Turkish Airlines jsme postoupily do nejvyšší ligy a ty oslavy byly asi takové, jako když fotbalisté vyhrají mistrovství světa. To bylo něco, co člověk ve volejbale moc nezažije.“ Právě to je jedna z věcí, které budou Havlíčkové po ukončení aktivní kariéry nejvíc chybět. „Neřekla bych, že mi budou chybět ty úspěchy jako takové. Ale ta sdílená radost z nich. Bude mi chybět ten volejbalový kolektiv. Přeci jen byl člověk zvyklý strávit celý život mezi kamarádkami.“

Sama je zvědavá, co ji čeká v nové roli „preventisty“, kde bude řešit mimo jiné například prevenci šikany, poruch příjmů potravy nebo psychické problémy spojené s tlakem na výkon. „Jsem ráda, že se o těchto věcech začíná víc mluvit. Profesionální sport není jen o krásných věcech. Není to jen o tom, že se vyhrává, že je všechno zalité sluncem. Je to spíš psychicky náročné. Hráči, kteří se s něčím takovým potýkají, třeba nevědí, jak to řešit, protože všichni to tutlají, nemluví se o tom. Když jsem začínala s profesionální kariérou, tak se o takových věcech prostě nemluvilo. Ne, že by nebyly. Jen se o nich právě nemluvilo. Takže je fajn to nějakým způsobem zpropagovat, aby hráči věděli, že se vždycky můžou na někoho obrátit, že na tyhle věci nejsou sami.“

Zkušená česká volejbalistka připouští, že se sama během své kariéry s některými z těchto jevů setkala. „Jsem ráda, že jsem se osobně nikdy nesetkala s žádnou šikanou nebo něčím takovým. To naštěstí v mých týmech nebylo. Ale samozřejmě jsem se setkala s tím, že hráčky bojovaly se svými výkony, nebyly spokojené, což je nějakým způsobem sráželo dolů a potřebovaly pomoct. Sama jsem si tím prošla v Itálii, kde mi pomohl trenér, se kterým jsme si sedli a vysvětlili si určité věci tak, aby to fungovalo pro nás oba. Cítila jsem obrovskou důvěru, což mi pomohlo. Další náročné okamžiky jsem zažila ve Fenerbahçe, kde jsem si opravdu sáhla psychicky na dno. Je to obrovský klub, který nepřipouští nic jiného než vítězství, a tlak na hráče je opravdu enormní. Ale zase mě to na druhou stranu posílilo, protože jsem si uvědomila, že i z negativních věcí může člověk těžit. Bohužel jsem se v Turecku setkala také s dalším negativním vlivem, a to sázením na zápasy. V Turecko to takhle „funguje”. Není to ideální, ale tak to prostě je. Takže s některými negativními vlivy jsem se setkala a myslím si, že můžu ze svých zkušeností těžit.“

Přestože je citlivý člověk, nebojí se, že by ji práce s negativními příběhy a starostmi ostatních hráčů nějak poznamenala. „Myslím, že už mám dost zkušeností, abych si takové věci dokázala držet od těla. Navíc na to nebudu úplně sama. Zatím sice ještě pořád řešíme, jak vlastně k celé problematice přistoupit, ale rádi bychom navázali spolupráci s odborníky – psychology, specialisty na výživu a podobně. Protože je hezké, když se mi hráči svěří a já jim poskytnu radu na základě svých zkušeností, ale ty jsou přeci jen určitým způsobem omezené. Rádi bychom v případě nutnosti zajistili i tu profesionální podporu. A také se chceme inspirovat v zahraničí. Jak jsem říkala, já sama jsem se během své kariéry setkala jen s některými negativními vlivy. Ale může jich být spousta, o kterých zatím ani sami netušíme. Uvidíme, co se vlastně objeví.“

Vedle těch „negativních“ čekají Anetu Havlíčkovou i příjemné starosti. Byla zvolena ambasadorkou a členkou organizačního výboru evropského šampionátu ve volejbalu žen, který se odehraje v Brně v roce 2026. „Samozřejmě, kdyby to bylo teď, tak by to pro mě bylo těžké, protože bych si přála tu atmosféru zažít a zahrát si před domácím publikem, což se mi během mojí kariéry moc často nepodařilo. Ale za ty dva roky už bude člověk trošku někde jinde, bude asi i jinak nastavený. Tím, že jsem ukončila kariéru teď, je to samozřejmě všechno citlivější a živější. Samozřejmě budu nervózní, protože budu holkám přát jenom to nejlepší a budu to s nimi nějakým způsobem prožívat,“ těší se na novou roli.

Sama zažila na domácí půdě vítězné finále Evropské zlaté ligy. „Samozřejmě mistrovství Evropy, mistrovství světa to je něco úplně jiného. Ono na jednu stranu to bude pro naše hráčky strašně krásné hrát doma. Bude to něco úplně jiného, úplně jiná atmosféra. Ale zároveň je to větší tlak, protože hrajete před domácím publikem a všichni od vás očekávají, že budete hrát lépe, než byste hráli venku. Já doufám, že se s tím holky poperou a ukážou ty výkony, co ukazovaly v posledních letech. Pro některé z nich, i když vlastně asi pro všechny, to může být vrchol jejich kariéry. Těžko říct, kdy se nám zase poštěstí pořádat mistrovství Evropy. Takže se určitě vynasnažíme, abychom jim připravili co nejlepší zázemí,“ slibuje.

Na novou životní volejbalovou etapu se těší. „Chtěla bych volejbalu pomoct. Přeci jen se člověk něco naučil, něco mu volejbal dal. Chtěla bych to předat zase dál a pokusit se ho posunout zase výš. Abychom dosáhli dalších úspěchů, abychom díky nim přitáhli i víc dětí. Aby viděly, že úspěch může přijít, a abychom vybudovali větší základnu,“ přeje si trojnásobná volejbalistka roku.

Autor: Štěpán Sedláček, Stanislav Mitáč