Bohouše znám dlouhá léta. Když jsem začínal jako volejbalový trenér u družstva žen, a to bylo ve sportovní sezóně 1990/91, to už dlouhá léta Bohouš trénoval pražskou Slavii, družstvo žen. Potkávali jsme se na palubovkách Prahy 10, on v Edenu, já v Přípotoční. Vlastně sousedé. Když skončil jako trenér u žen, myslím, že ho střídal Pavel Řeřábek, tak jsme se dlouho neviděli. 

Pak se začal sporadicky objevovat na významných zápasech družstva žen Olympu Praha jako divák. Pozdravili jsme se očima, mávli na sebe jako bývalí kolegové. Intenzivnější návštěvy a naše společné posezení u sklenky bílého vína po mistrovských zápasech v naší hale nabraly otáčky v posledních dvou letech. Bylo to vždy pěkné historické vzpomínání, ale i rozbor současného volejbalu našeho družstva se soupeřem, nakonec i chytré řeči o hře nároďáku a jak se daří hráčkám v zahraničí.  V neposlední řadě bylo naším tématem i zdraví a jak to stojí za "h..." být starej. Chatou a zahradou to zpravidla končilo. Pak jsem ho vždy doprovodil na tramvaj a šel za našima ... 

Moudře jsme hovořili téměř o všem, ale, že měl dvě ženy a tři překrásné dcery tím se mi Bohouš nepochlubil, asi si myslel, že to vím. Teď už ano. 

Tak to je krátká vzpomínka na Bohouše, měj se tam dobře a občas na nás mrkni, jak to válíme. 

     Celé rodině ještě jednou upřímnou soustrast. Byl to dobrej chlap a jak jsem zjistil, pro rodinu by udělal vše potřebné. 

Standa Mitáč