OLYMP
CENTRUM SPORTU
MINISTERSTVA VNITRA
PVK OLYMP Praha

Head coach v Sasku

šestisetový mistrák na Falkensteinu

„Tak jak ses měl?“

„Dobrý. Co ty?“

„Taky dobrý.“

Několik let jsme na sebe s tátou neměli pořádně čas. Když už jsme se potkali, tak se řešil volejbal – z kolikátého fleku letos půjdou do play-off, která hráčka mu zdrhla a kývla na lepší peníze v zahraničí... Během večeře v televizi běžely ze záznamu zápasy Ligy mistryň...

Jak spolu strávit nějaký čas mimo zajeté koleje? Pochopil jsem, že jinak než přes odbíjenou to nepůjde. Tak jsem se rozhodl ukázat mu svoje hřiště. Termín utkání byl stanoven několik měsíců dopředu, aby se vešel do našlápnutého diáře – dnes už skoro bafuňáře.

PŘÁTELÁK – MITLERER TORSTEIN

Někdejší trenér volejbalové reprezentace žen (v roce 1997 obsadili 3. místo na ME, pozn. red.) vystupuje na parkovišti nedaleko venkovní haly Falkenstein v Sasku. Probírá se zavazadlovým protorem své oktávky a hledá nějaký batoh, nebo aspoň igelitku. „Tohle se bude hodit?“ bere do ruky ploutve – zrovna se vrátil z rodinné dovolené v Chorvatsku. Ne ne. Nebereme ani lezečky, dnes budeme hrát naboso, ať z toho máme větší požitek. (Kdyby však synek věděl, jak bude táta později plavat ve svém potu, možná by mu ploutve doporučil, pozn red.)

Jako vyzývačku volím „Alter Weg“ I na Mitlerer Torstein. „Tomuhle mám věřit?“ zkoumá tenké centrální oko sedáku, který šijou v Benešově nad Ploučnicí. „Já tomu taky moc nevěřím, ale zatím to nikdy neprdlo.“ Dobírám head coache do půlky cesty nad úvodní komín – k mému překvapení ho odrovnává jako kvalitní přeďák. Pěkně z první bomby. Na štandu se k údivu diváků střídáme a pán v tričku s límečkem vyráží na čelbu. Podezřívám ho, že si moc neuvědomuje rozdíl mezi taháním a lezením na druhém. Ale to je fuk, po chvilce smečuje expresku do svého prvního kruhu – a hned slaňáku! Významnost vrcholové chvíle ještě znásobuje našitá česká vlaječka na jeho prsou. Dnes jsme v Německu naší zemičce ostudu rozhodně neudělali – jsme tu jako první tým dne. Užíváme si prostorné výhledy srovnatelné s těmi největšími volejbalovými halami, které ve světě můžeš najít.

VYŘAZOVÁK – FALKENSTEIN

Mitlerer Torstein jsme totálně zkouřili – dalo by se říct, že jsme skálu až vyškolili. Táta tedy obstál v zahřívacím výkonu (spláchnutím populárky z roku 1873, pozn. red.), čímž se kvalifikoval nastoupit do jedné ze současnějších výzev – „Schusterweg“ III na Falka (1892, pozn. red.).

1. set

Jakožto hlavní bušič a myslivna nabíhám do středu hřiště jako první. Hrací teplota není ideální (vedro jako prase, pozn. red.), ale české družstvo i tak míří do severní stěny. První servo. Do nástupové rokle posílám esíčko bez sebemenších problémů. I v úvodu tohoto klání jsme soupeře totálně smázli, a tak vesele štandujeme za obhozený blok.

2. set

Tady už nestačí jen dobrý výskok nebo tak tická připravenost. Tady už se po tobě chce, aby ses i trochu přidržel. A trenér se v půlce setu začíná cukat – nemůže dosáhnout na pásku, kde to začne brát... Padají mu brýle, ale naštěstí se zasekávají někde mezi obličejem a sítí. Vidíš, že už tolik netlačí... Skipi to nikdy nebyl – postavou je spíš libero. Teče... Podpora z hlediště nepomáhá.

„Tady nevím, co mám lézt! Dotáhni mě k sobě, jsem úplně vybobkovanej.“ Vytahuju ho na střídačku pod šikmým hlemzacím žlábkem.

3. set

Třetím setem dost volejbalových zápasů končí, a tak je jeho dotaz pochopitelný:

„Jak to ještě bude dlouhý?“

„Jsme v polovině, takže další tři sety.“

„Kecáš!? (...)“

4. set

Zmizíš mu z dohledu, dopřeješ mu exkurz do historie svého sportu (Schusterova plaketa, pozn. red.), přihodíš trochu speleologie a komerční přestávku spolu strávíte zavěšeni v hodinách. Podle toho, jak mu tikají oči, tušíš, že takhle vysoko v hledišti ještě nikdy nebyl.

5. set: Normálně tie-break. Dnes ne.

Postavit se k soupeři zády doleva, nebo doprava? Obojí klouže a na obou stranách komína se to leskne šlemem z potu sportovců, kteří tu hráli před tebou. A že jich pár bylo. Pan trenér už se také potípřímo z něj lije. Ale k postupu nahoru to nevede. Chvíli v tom místě visí omámený, jako kdyby dostal míčem mezi rohy.

„Já to nedám!“ ozývá se zpoza rohu. Síla Bulhara ho opustila. Sesouvá se zapikanej do komína a ten ho zavírá jako poseru. Potřeboval by vystřídat, ale není za koho.

„Pojeď, to dáš!“ snažíš se jeho pochybnosti zahrát do outu. Víš, že dnes jste tým a že už se taky vezeš. Odsud se hřiště blbě opouští. Je to pěkná habešárna – na zem už lano na dvojito nevyjde. Situace tě nalomuje – pustíme tenhle výstup do kytek?

Slaňuješ kus za roh a zkoušíš mu tam hodit lano. Vidíš, jak se znova vzmáhá – ale tenhle šmrdlák ho moc vysoko nedostal. Jednoduše haluz. Skála ho zase znemožňuje.

Pak se otáčí kolem osy a komín překvapuje ze zadní pozice na pajp: „Přehlédl jsem tam jeden nášlap,“ volá nadějně. Vyčapává pár potem ohlazených chytů, zabejčí a vobrací to.

„Josá!“

Partyja se schází na plácku u obhozeného bloku. Během time outů hlavní trenér za normálních okolností stojí na placu a tepe hráče, ať rozbíjejí parkety. Ne však dnes – dnes je ticho. Coach sedí na zadku, opírá se rukama o skálu a oddychuje. Tenhle time out je mnohem delší, než jsi z extraligy zvyklý... Táhlá reklamní pauza, kterou nechceš zažít. Alespoň že jeho dech se pomalu uklidňuje:

„Tak jdeme na to!“ zahlásí odhodlaně po chvíli.

6. set

Že nález do posledního ubíhajícího žlábku je zase trochu nepříjemný, už mu raději neříkáš. Děláš dobře, zřejmě pudem sebezáchovy si toho nevšiml a boduje. Těsně před výlezem na střechu haly už má ale prsty jako hrábě a mele z posledních sil.

„Já už nemůžu.“

„Už jsme skoro nahoře.“

„To jsi říkal v půlce taky.“

„V půlce jsem říkal, že jsme v půlce.“

„Kecáš.“

Krátký time-out to spraví: „Prostě tu nohu dej do spáry. Sice to trochu bolí, ale drží to,“ radím trenérovi. Chvíli sedí v oblíbené pozici – obkročmo kolem žebra – a pak se vzmáhá k poslednímu útoku. Vylézá ze severky do horkého letního slunce, a sotva dohraje česká hymna, odpadává na záda.

Máme radost – uhráli jsme to! Zapisujeme svůj výstup do foukačovy knihy – „Standa Mitáč sen. a Standa Mitáč jun.“ a podtrháváme pěkně podle víka krabičky – hlavně při zápisu zachovat štábní kulturu a doma nezapomenout utkání pořádně rozebrat ze záznamu.

text a foto Standa „Sany“ Mitáč